Devatero na cestu
za dítětem

1. Cesta za dítětem je zvláštní tím, že po ní musí jít oba partneři. Porucha plodnosti je nemocí páru. Na dítě stále ještě "musí být dva". Nezáleží na tom, zda příčina neúspěchů je nalezena na straně ženy či muže, následky - tedy nedobrovolnou bezdětnost - nesou oba. Při velké většině terapeutických zásahů je nutná aktivní účast obou partnerů, volí se jediné řešení. Přítomnost obou partnerů by měla být samozřejmostí alespoň u diagnostických a terapeutických konzultací a podle zvážení i u některých léčebných výkonů. Usnadníte si vzájemnou komunikaci a také se mohou zmírnit pocity viny, které by mohly vzniknout u jednoho z partnerů.

2. Pro pár, který má problémy s plodností, nebývá cesta za dítětem sprint, kde je celá trasa viditelná a cíl nadosah, ale náročný dálkový pochod. Je potřeba přijmout tuto skutečnost a přizpůsobit jí své tempo a výdej sil. Kdo to dokáže, ušetří si značnou spoustu psychických sil. Jinak řečeno, je potřeba si pro splnění svého cíle určit pro sebe nejzazší přijatelnou časovou hranici (např. dítě chci nejpozději do 40 let) a jí se řídit, neúspěchy a bloudění na cestě pak nebudou tak stresující.

3. Do problémů člověk spadá obvykle nepřipraven. Je potřeba se na cestu vybavit vlastní mapou a aspoň teoreticky vědět, kde jsou jaké pěšiny, silnice, kopce, černé lesy a srázy, které cesty jsou slepé a které jsou pro vás schůdné. Hlavním zdrojem informací je samozřejmě ošetřující lékař, ale je vhodné mít informace i z dalších zdrojů. Těmi mohou být další terapeuti, odborná literatura, na problém zaměřené organizace, internet, časopisy, letáčky a zkušenosti současných i bývalých spolupacientů.

4. Ne všechny cesty "vedou do Říma", ne každý se biologicky vlastního dítěte dočká. Může se stát, že překážky budou tak velké, a nemusí být známé, že tohoto cíle nebude možné dosáhnout. Vyberte si včas a v klidu alternativní cíl, který je pro vás přijatelnější: dítě osvojené nebo život bez dítěte. Slepá ulice pak pro vás nebude slepá, bude mít východ a případné neúspěchy v léčbě vás tolik nezaskočí a nezdrtí.

5. Porucha plodnosti nemá většinou zjevné příznaky, často ji jako nemoc nevnímají ani partneři ani jejich okolí. Není zde zlepšení nebo ústup choroby, existuje zde jen "buď a nebo". Nejhorší bývá pocit bezmoci a stálé čekání. Je možné být po cestě někým veden, lepší je ale své kroky řídit sám. Hledejte místa a způsob, jak sami můžete volit směr cesty. Možností máte hodně, jen si je uvědomit: volba řešení, volba terapeuta, volba metody léčení, přístup k terapii, shánění informací, orientace v situaci, psychoterapie, zdravý životní styl, … Je důležité, abyste si mohli říci "udělali jsme co jsme mohli".

6. Cesta za dítětem je cesta dvou lidí, ne méně, ne více. Výjimka je v oblasti náhradní rodinné péče, tuto cestu za dítětem může absolvovat i jednotlivec. Více než dva lidé se ale na cestu za dítětem vydat nemohou. Je třeba si toho být stále vědom. Jen na poutnících a na nikom jiném (lékař, rodiče, kamarádi, okolí, …) záleží, kudy se vydají, pro jaké řešení se rozhodnou a co o své cestě budou komu vyprávět. Je to jen jejich cesta.

7. Čas strávený na cestě nemusí být ztracený. Cesta může přinášet nové zážitky, lepší poznání partnera, intenzivnější prožívání vztahu, radost ze společně zvládnutých překážek, objevení nových oblastí, … Vyšetřování a léčba někdy značně omezují další aktivity páru, především však žen. Na cestě za dítětem je potřeba udělat vše, ale nikoliv obětovat vše. Zabývejte se i jinými věcmi. Neplodnost biologická nemá nic společného s neplodností ve smyslu filozofickém, tedy že váš život nemá smysl. I život člověka bez biologicky vlastního dítěte je plodný a bohatý. Záleží to na vás.

8. Cesta za dítětem bývá někdy vnímána jako cosi nepatřičného. Nějak se domníváme, že když k nám dítě "nepřijde samo", jsme jaksi méně hodnotní. V rodině i ve společnosti se tato problematika ještě občas tají. Partneři se stydí, cítí se izolovaní, postrádají možnost své trápení vyjádřit, s někým sdílet. Nezůstávejte se svým trápením sami, mluvte o něm, vyjádřete svoje pocity, pochybnosti i nejistoty. Je to součást psychohygieny. Kromě partnera, který je nejdůležitější, najděte ve svém okolí někoho, komu důvěřujete a kdo vám může pomoci vaši bolest snášet. Hodně pomáhá přátelství s párem, který řeší podobný problém jako vy.

9. I když cesta za dítětem je velkou životní krizí, označují to tak sami poutníci, velice málo se jich obrátí o pomoc na psychoterapeuta. Nebojte se vyhledat psychologa, kterému můžete důvěřovat. Psycholog vám pomůže se v situaci vyznat, co nejlépe ji zvládnout a také může být jednou z osob, které vás v těžkých chvílích podrží.